Budem tu pre teba - 1. kapitola

27. července 2014 v 20:31 | Jossie
Ahojte zlatíčka, dosť dlho som sa neozvala, však? Myslím, že som na to mala tak trocha svoje dôvody a preto som nemala toľko času, koľko by som chcela mať na spoločný aj vlastný blog. :) Ale zdá sa, že za posledné dva dni sa mi trocha upokojil program a tak sme sa spolu so sestričkou pustili do písania poviedky, ktorá nepriamo naväzuje na Full Metal Panic! anime, ktoré iste mnohí z vás poznajú. Striedajú sa viaceré pohľady a v tejto kapitole najmä tri postavy zvýrazňujeme, ale neľakajte sa, nebudú to hlavné postavy, bude to písané z viacerých pohľadov, tak dúfam, že prvá kapitola sa bude páčiť. :)



KANAME
Rána nikdy nebývali mojou silnou stránkou a dnešok nebol výnimkou. Radosť z bezstarostného vylihovania v posteli sa pominula v momente, ako začal vrieskať vtáčik - špeciálny budík, ktorý som kedysi dostala do daru na jedny z mojich narodenín od matky. Nahrávka, ktorá vrieska moje meno a frázu nahratú neustále dokola ma občas riadne vytáča, ale nemôžem ho rozbiť, lebo je veľmi nepravdepodobné, že by som sa na druhý deň po tom, ako by som niečo také vykonala vôbec zobudila. "Kaname, vstávaj, škola volá.. Kaname!" Kričí neustále a mňa ide priam roztrhnúť od nervozity. Absolútne nemám chuť vstávať, absolútne sa mi do ničoho nechce. Dnes nie, myslím si v duchu a upokojujem sa myšlienkou na to, že zimné prázdniny sú za rohom a zanedlho tiež budú Vianoce. Vlastne by som sa tým ani veľmi nemala upokojovať, pretože takéto časy pre mňa znamenajú len jedno - naháňanie sa za nakupovaním darčekov. Ešte ani teraz nemám celkom jasnú predstavu, čo by som komu mala kúpiť. A môj ochranca a spoločník.. to je úvaha na dlhšie. Naozaj netuším, čo by som mu mohla kúpiť.
Pomaly sa posadím na posteli a rozhliadnem sa okolo seba po miestnosti. Občas mi skutočne chýba spoločnosť. Bývam už dlhé roky sama, no pomaly mi tá samota, keď som zatvorená doma, začína prekážať. Dosť často sa síce stáva, že mám niektorú kamarátku na návšteve, ale ani jedna sa zatiaľ neodhodlala prespať u mňa. Možno tak Kyoko. Aj tá sa mi však zdá už trocha zmenená po posledných udalostiach, čo sa stali. Verím však, že ona ma neopustí, je jedna z mála ľudí, ktorej skutočne verím a nemienim na tom nič meniť, mám ju rada a preto by som jej na Vianoce mohla nejakým špeciálnym darčekom dokázať, ako veľmi ju potrebujem a mám rada. Ale ako by som to mohla zrealizovať? Ako by som jej mohla ukázať, koľko pre mňa znamená? A tiež je tu aj ďalšie množstvo ľudí, ktorí pre mňa toľko znamenajú, ale ja absolútne netuším, ako by som im mohla prejaviť svoje pocity. Toto v skutočnosti nikdy nebolo mojou silnou stránkou. Radšej som svoje skutočné emócie skrývala za prehnanú odvahu a tvrdohlavosť. Áno, presne taká som vždy bola a pochybujem, že sa to niekedy v budúcnosti plánuje zmeniť.
Šuchtavými pohybmi som sa obliekala a dávala do poriadku svoje veci, umývala si tvár, zuby, dávala do poriadku nechty, chĺpky na nohách a podobné detaily, ktoré museli byť celkom na poriadku. Nemala som vo zvyku chodiť neupravená. Kdežtou… Sousuke.. ten vždy vyzeral akoby sa práve zobudil. Vlasy rozlietané na všetky strany a výraz práve zobudeného vtáčatka. Snažila som sa to ignorovať, ale posledne akoby sa to ešte viac zhoršilo. Kruhy pod očami sa nejakým záhadným spôsobom zväčšovali a ja sa nedokážem zbaviť pocitu, že sa niečo deje. On mi však nikdy nič nepovie.
Ruky som zaťala v päsť tak silno, až mi obeleli hánky. Hnevá ma, že mi Sousuke nič nepovie. Poznáme sa už nejaký čas a vždy to tak bolo, no ja sa s tým nedokážem zmieriť. Rada by som aj tentoraz vedela, čo mu sadlo na nos a o sa zase deje v jeho hlave. Hm, možno ti len plánuje nejaké prekvapenie, zíde mi na um… prudko zavrtím hlavou a beriem si zo zeme svoj školský batoh. To je nereálne, Sousuke nikdy nebol príliš na tieto veci, vždy mu to niekto musel priamo vmiesť do očí, aby si uvedomil, čo sa od neho chce. Ale pravdou je, že posledne sa naozaj veľmi zmeniť. Ba dokonca sa mi zdá, že sa trocha unormálnil a konečne by sa dalo povedať, že zapadá svojim správaním do kolektívu. Teda.. až na chvíľkové stavy, kedy si myslí, že je v neustálom ohrození. Tie radšej nekomentujem.

JANE
Zazvonil budík. Jen jsem ho vypla a otočila se na boku a spala jsem dál. Ale v tom někdo začal semnou třást.
,,Ségra vstávej, musíme do školy.'' budila mě mé mladší dvojče Jossie.
,,Ještě chvilku.'' řeknu ospale. V noci jsem musela být na základně Mithrilu a trénovat simuláční boj.
,,No, tak. Nebo tě poliju vodou.'' pohrozí mi.
,,No jo, už vstávám.'' řeknu, zívnu a posadím se na posteli. Jossie je už oblečená a plná úsměvu.
,,Snídaně bude za chvíli hotová.'' řekne Jossie a nechá mě se probrat. Vstanu a jdu si vyčistit zuby, učesat a obléci se. Pak jdu ke stolu, kde je už připravena snídaně a Jossie sedí u stolu.
,,Dobrou chuť.'' popřeju a pustím se do jídla.
,,Dobrou chuť.'' popřeje Jossie. ,,Jane, děje se něco?'' zeptá se mě starostlivě.
,,Vše je OK, proč?'' řeknu s plnou pusou.
,,Víš, že se nemluví s plnou pusou.'' varuje mě Jossie, ,,Promiň.'' omluvím se a spolknu sousto. Jossie se usměje.
,,Jen mi přijdeš unavená a bledá.'' řekne starostlivě.
,,To se ti jen zdá.'' řeknu a usměju se. ,,Snad nic nevím. Nesmí to zjistit.'' pomyslím si.
,,Dobře.'' uklidí se Jossie. Po snídani dám nádobí do myšky.
,,Pak až přijdeme ze školy, zapnu to.'' slíbím Jossie.
,,Jak chceš, já bych to udělala.'' řekne s úsměvem. Taky se usměju. Po naskládání nádobí beru tašku do školy a čekám až Jossie zavře dveře.
,,Jdeme?'' zeptám se. Jossie přikývne hlavou, že jo. Obě vyrazíme na nádraží.

JOSSIE
Ranní vtáče dál doskáče, ako sa hovorí. U mňa to platí naplno. Každé ráno vstávam veľmi skoro, aby som sa stihla upraviť, nachystať desiatu ako mne tak aj mojej o pár minút staršej sestre Jane, ktorá často máva problémy so vstávaním. Kým ona vstane, respektíve, kým príde čas na to, aby som ju dostala z postele, uplynie vždy tak veľa času. Počas toho času sa stihnem osprchovať, prezliecť do školskej uniformy, ktorá sa skladá z blúzky a sukne, ktorá by mohla byť aj trocha dlhšia, ale neuškodí občas mať na sebe niečo kratšie, aspoň sa spolužiaci majú na čo dívať. Teda niežeby to niečo bolo práve na mne, to rozhodne nemôžem povedať, skôr by som povedala, že to niečo je na mojej sestre alebo na spolužiačke Kaname, ktorá je medzi spolužiakmi skutočne populárna. Po mne väčšinou ani pes neštekne.
"Sestri, vstávaj, musíme do školy," jemne trasiem v neskoršom čase sestriným nemohúcim telom uloženým v posteli. Jej krátke vlasy rozprestreté okolo jej hlavy na vankúši. Zase chvíľu potrvá, než si tie vlasy upraví, pomyslím si s jemným úsmevom na tvári a na jej reakciu "Ešte chvíľku," reagujem takto: "No tak, inak ťa polejem vodou!" Zaberie to. Spokojne sa odoberiem do kuchyne, kde sa dám do prípravy raňajok. Predsa len nepôjdeme do školy hladné, to by bolo. Vždy som sa starala v našej domácnosti o raňajky. Sestra by nikdy nemohla, nie je schopná ani len vstať a postarať sa sama o seba. Ale mne nevadí robiť to, vlastne to robím celkom rada. Aspoň na chvíľu tak mám pocit, že som na niečo užitočná, keď už na nič iné nie.
Pri stole sa mi sestra zdá akási divná, ale ubezpečuje ma, že je všetko v poriadku a ja nemám chuť ťahať z nej detaily o tom, čo sa jej stalo. Pevne verím, že znova netrpí kadejakými nočnými morami, ako sa mi naposledy priznala.
Po výdatných raňajkách si obe berieme svoje batohy a vyberáme sa na stanicu odkiaľ nám ide vlak. Väčšinou sa tam stretávame s Kaname a ešte pár spolužiakmi, ale najviac sa rozprávame asi s Kaname, ktorá má okolo seba tú vždy veselú nevyspytateľnú partiu Sousukeho.

MELISSA
Po nočním simulačním boji, jsem si dala pár piv s Kurzem. Jane se musela vrátit domů, což jsem byla velice ráda. Aspoň mám čisté pole a být s Kurzem sama. I když mě štve jak flirtuje s každou buchtou. Jako obvykle jsem se opila. Ani nevím jak jsem se dostala do postele.
,,Au.'' zakleju nahlas, jak mě bolí hlava. Mám prostě okno. Nic si nepamatuju. Mno nic. Vstanu a jdu na snídani do jídelny. Tam potkám Tessu.
,,Dobré ráno Melisso.'' popřejeme mi dobré ráno.
,,Dobré.'' zamumlám a napiju se kávy.
,,Ty dneska vypadáš. Zase si pila, co?'' usměje se Tessa. Jen přikývnu hlavou a napiju se. V tom se za mnou objeví vysmátý Kurz.
,,Dobré ránko.'' propřeje nám.
,,Dobré ráno, Kurzi.'' popřeje Tessa.
,,Dobré.'' řeknu a zakousnu se do jídla. ,,Ten snad kocovinu nemá. Pak se ho musím zeptat, jak jsem se dostala do postele.'' pomyslím si. Kurz si sedne vedle mě.
,,Jak se dneska vstávalo?'' zeptá se a zakousne se do jídla. Máme chleba s marmeládou a kávou.
,,Dneska máš dobrou náladu Kurzi.'' pronese Tessa.
,,Je mi krásně.'' usměje se Kurz.
,,Jo dobrý.'' pronesu s plnou pusou.
,,Jako Jane.'' usměje se Tessa. V tom mi zaskočí sousto, co mám v puse. Rozkašlu se. Kurz buší do mých zad.
,,J…jak to myslíš?'' vysoukám ze sebe na Tessu.
,,Mluvíš s plnou pusou.'' připomene mi Tessa.
,,Ts. To určitě, jsme každá jiná.'' pomyslím si, ale nic neříkám a napiju se a dál se věnuju mlčky jídlu.
,,Co máme dneska v plánu Tesso?'' zeptá se Kurz.
,,Trénink a trénink.'' usměje se Tessa. ,,Sice žádný nepřítel není, Gauron je po smrti, ale i tak se musíme připravit.'' dodá pak Tessa.
,,Bude zase noční trénink?'' zeptám se, když dojím a dopiju kávu.
,,Ano, kvůli Sousukemu a Jane. Ti musí být přes den ve škole.'' odpovíd mi Tessa. ,,Tak v deset na cvičišti.'' řekne a vstane a odnese tác a odchází. Dívám se za odcházející Tessou.
,,Hele, Kurzi mohu se tě na něco zeptat?'' zeptám se nejistě Kurze a dopiju kávu a naliju si novou.
,,Jasně, ptej se.'' usměje se Kurz.
,,J…jak jsem se dostala do postele?'' vysoukám ze sebe a trochu mi zčervenají tváře.
,,Odnesl jsem tě. Opila ses pořádně.'' dál se usmívá Kurz. ,,Cože, on mě nesl v náruči?'' podivím se v duchu.
,,J…jo díky.'' poděkuju nejistě. ,,Teď mě omluv jdu se ještě prospat.'' rozloučím se a dopiju kávu.
,,Jasně.'' usměje se Kurz a věnuje se své snídani. Vstanu a jdu ještě do postele, ale nemohu už usnou a musím myslet na to, že mě Kurz nesl v náručí a já si to nepamatuju. Ani Jane se tím nemohu pochlubit, protože si to nepamatuju. ,,Kruci.'' zakleju vzteky. V deset vstanu a jdu na simulační trénink s Kurzem.

RIN
Hore už od piatej hodiny, to je také moje. Nikdy som toho v noci veľa nenaspal, hlavne nie, keď som sa len niečo po pol noci vracal z tréningov podobne, ako tomu bolo aj dnes v noci.
S úsmevom na tvári ležím na posteli a zamyslene hľadím do stropu, na ktorom sa premieta čas z digitálnych hodín. V duchu odpočítavam minúty do odchodu. Ešte mám chvíľu času, ale už by som sa asi pomaly mal začať dvíhať.
Hneď ako ma to napadne, začnem sa zdvíhať zo svojho miesta a chystať posledné úpravy svojho výzoru. Keď som už so všetkým naprosto spokojný, pribalím si do batohu malú vrackovú pištoľ, ktorú so sebou nosím pre prípad, že by sa niečo malo stať môjmu zverejncovi, ktorého bezpečnosť by mala byť pre mňa prvoradá. Mno a potom pokračujeme v dôležitosti so školou, pretože tá je pre mňa dosť ťažká. Ale mám šťastie na ľudí okolo seba. Veľmi ochotne mi vždy vysvetlia, o čom dané učivo na hodinách je. Často mi to uniká a často tiež na hodinách zaspávam.
Vezmem si aj telefón, ktorý strčím do vrecka a zamierim si to von z domu, ktorý bezpečne uzamknem a uistím sa, že je vonku všetko v poriadku. Predsa len sa vo mne nezaprú moje vojenské tiky.
Hneď ako som na ulici, dvíham telefón a vytáčam číslo, ktoré mi vôbec nerobí radosť. Nerád jej volám, ale proste musím. Musím skontrolovať situáciu. Jane bola dnes v noci na cvičení a mne zostalo na starosť sledovať objekt. "Halóo? Jane?" ozývam sa do telefónu. "Noc bola pokojná, ja teraz od teba potrebujem vedieť, či je Jossie v poriadku teraz ráno, nestalo sa jej nič?" bože.. tak zle som sa snáď ešte nikdy necítil len preto, že s ňou musím komunikovať normálne. Obyčajne by som bol na ňu nahučal, ale vzhľadom na to, že náš cieľ je spoločný, snažím sa krotiť sa a nerobiť zbytočné problémy.
"Aha, dobre, som rád, že je v poriadku.. detaily si môžeš nechať pre seba, uvidíme sa v škole, tak ahoj.." zložím.
Mám jedno šťastie, že bývam celkom blízko školy, takže nemusím cestovať žiadnou hromadnou dopravou, čo mi celkom vyhovuje, pretože priestory preplneného vlaku či autobusu mi prídu príliš nebezpečné na to, aby som sa v nich zdržiaval.

KURZ
Ráno se proberu. Po simulačním tréninku jsem byl na pivě s Melissou. Zase se opila do němoty. Já měl jen dvě. Melissa v opilosti mlela pěkné nesmysly, ale už nevím co. Rychle jsem to radši zapomněl. Když mi usnula opřená hlavou o mé rameno. Trochu mi zrudly tváře. Sebral jsem jí pivo z ruky a vzal si ji na záda a odnesl do jejího pokoje. Nechal jsem ji jak byla. Přeci ji nebudu převlíkat. I když ta představa. Ne nesmím na to myslet. Poté co jsem Melissu uložil do postele jsem šel uklidit ten binec a šel si lehnout. Ráno jsem se vzbudil s dobrou náladou. Oblíkl jsem se a šel na snídani.
U snídaně jsem potkal Tessu s Melissou a šel jsem k nim.
,,Dobré ránko.'' pozdravím ty dvě a sednu si. Obě mě pozdraví. Na Melisse je vidět, že má pěknou opici.
,,Jak se dneska vstávalo?'' zeptám se jich a zakousnu se do jídla.
,,Dnes máš dobrou náladu Kurzi.'' pronese Tessa. Usměju se.
,,Je mi krásně.'' odpovím a napiju se kávy. Melisse zaskočí jídlo a poplácám jí po zádech. Tessy se zeptám co je dneska v plánu. Tessa mi odpoví, že trénink a trénink. Jsem spokojen, protože jsem to čekal. Poté co Tessa odešla se mě Melissa zeptala na ten večer po tréninku. V klidu jí odpovím pravdu. Poté co Melissa odešla, jsem se v klidu najedl. Pak jsem šel do tělocvičny si zacvičit. Potřebuju taky kondičku. Takhle posiluju do půl desáté, pak se jdu osprchovat a na trénink s Melissou.
,,Tak snad bude schopna tréninku.'' pomyslím si. Trénink může začít.

JOSSIE
Počas cesty na vlakovú stanicu sestre niekto volal. Asi by som nemusela používať neurčitok, keďže celkom presne viem povedať, kto jej to vlastne volal - Rin, náš spolužiak, s ktorým si v poslednej dobe podozrivo sestra rozumie. Hm, pod pojmom rozumie môžeme chápať, že sa podpichujú a dosť často hádajú, no napriek tomu ich to k sebe nejako zázračne priťahuje. Sú ako magnet… každý sú iný a predsa sú spolu. Naozaj mám pocit, že sú spolu, ale sestra mi k tomu nikdy nič viac nepovie. Nechávam to tak, aj tak viem, že na jej úroveň sa nikdy nedostanem, preto radšej snívam vo svojom svete.
Cesta vlakom ubehne pomerne rýchlo a ani sa nenazdám a už postávame pri škole. V diaľke zahliadnem osobu, s ktorou sa kontaktovala hneď po ráne sestra. "Tak ja ťa tu opustím," zahlásim, keď postrehnem, že si to Rin štráduje priamo k nám. Nemám chuť na romantické scény hneď po ráne. Ešte by som sa pozvracala. Fajn.. fajn.. túžim po niečom takom, ale že by som bola na tom tak zle, aby som musela očumovať moju sestru, ako sa s niekym mucká.. tak zle na tom nie som.
Otáčam sa na odchod, že ju v tom nechám samu, ale nie je mi vyhovené, keďže ma prudko zachytí za zápästie so slovami: "Nikam nejdeš, pekne tu zostaneš so mnou, sestrička." Pokúsim sa o zničený výraz, ale v okamihu som nútená nastaviť sa na mód Dobrá nálada. Rin je už pri nás. Prekvapivo celkom chladne sa zvíta so sestrou a na mňa sa milo usmeje. "Nepomýlil si si nás?" spýtam sa ho jemne.
"Zase také podobné nie ste," pripomenie mi a rukou sa jemne načiahne. Je tak blízko, uvedomím si a skôr, než ustúpim dozadu, chytí pramienok mojich vlasov a jemne ma za ne zaťahá. "Vlasy, správanie.. ste síce dvojičky, ale každá ste iná…"
"Venuj sa radšej mojej sestre.." vezmem si svoje vlasy späť a otočím sa. Tentoraz naozaj odídem. Nikto sa ma nesnaží zastaviť, čo ma poteší, pretože začínam mať čudný pocit. Potrebujem sa s tým sama nejako vyrovnať a ak by na mňa ešte niekto náhodou hľadel, asi by som sa k nemu nesprávala práve najpríjemnejšie, myslím.
V triede sa usádzam na svoje miesto a pripravujem si učebnice na prvú hodinu. Nesedávam spolu so svojou sestrou, pretože spoločne sme usúdili, že bude lepšie, ak v škole nebudeme bývať blízko seba. Pozabíjali by sme sa. Sedávam lavicu pred Kaname a Kyouko. Spolu so mnou sedí Sagara a lavicu predo mnou sedí Rin.. Sestra zvyčajne sedáva v poslednej lavici pri okne, čo je dostatočná vzdialenosť od tej mojej.
"Dobré ránko, ľudia," ozve sa za mnou. Otočím sa a hľadím na vysokú krásnu dievčinu. Tak to je Kaname. očividne jej ešte nikto ani nič nestihlo pokaziť náladu. Vyzerá naozaj dobre, keď sa usmieva. "Dobré," pozdravím ju a potom sa znova zahĺbim do svojich myšlienok. Schovám sa za učebnicu tváriac sa, že študujem, čo v skutočnosti vôbec nie je pravda.

JANE
Podívám se kdo mi to volá. Hned mám ještě horší náladu. Je to Rin.
,,Prosím.'' ozvu se do telefonu. ,,Je vše v cajku.'' odpovím Rinovi. Chci něco dodat, ale Rin mě přeruší a položí hovor. ,,Nezdvořák jeden.'' zakleju spíš pro sebe.
Když dorazíme ke škole, vidím, jak si to k nám ráduje Rin. Nemám extra velkou radost z toho. Jossie se chystá odejít, když ji čapnu za zápěstí a řeknu jí. ,,Nikam nejdeš, pěkně tu zůstaneš semnou, sestřičko.'' ,,Nazdar.'' pozdravím Rina. Když vidím, jak se Rin lísá k Jossie, je mi z toho zle, ale nic nenadělám a zachovám si chladnou hlavu. Nechápu, jak mě Tessa mohla dát dohromady s tím to budiš k ničemu. Vždyť bych zvládla sama ochránit svoji sestřičku. Ale co naplat rozkaz je rozkaz a snažím se plnit jak jen to jde. Když pronese Jossie ,,Venuj se radši mojí sestře, vykulím oči. ,,Co se jí k sakru honí hlavou?'' pomyslím si a jen stačím vyhrknout. ,,Cože?'' Zírám za odcházející sestičkou. ,,Je to tvoje chyba, že jde pryč!'' vyhrknu na Rina.
,,Proč moje? Snad tvoje ne?'' vyjekne na mě Rin.
,,Ty sis ji musel dvořit, až se zalekla a zdrhla. Není na takové věci zvyklá, hlupáku!'' křičím na Rina. Pak se otočím a odcházím naštvaně do školy se přezout a pak do třídy. Ani nevnímám co Rin za mnou říká.
Ve škole si sednu k oknu. Nejradši bych seděla vedle sestřičky, ale obě dvě jsme se dohodly, že to tak bude lepší. Stejně buď se při hodinách dívám z okna nebo hlídám sestřičku a moc se škole nevěnuju, ale prospívám v pohodě a to mi stačí.
,,Dobré ránko, lidi.'' pozdraví nás Kaname.
,,Ahoj.'' pozdravím ji podrážděně. Stále mám vztek na Rina. Začíná hodina a já se dívám nakvašeně z okna a pozoruju okolní budovy jestli tam náhodou někdo nečíhá. V tašce mám vždy připravenou svoji zbraň, se kterou umím perfektně zacházet. Ani nevím co máme jako první hodinu ani ty další hodiny. Jediné co miluju je tělocvik, ale při kterém dávám ještě větší pozor na sestřičku než při hodinách.

RIN
"Čo tieto sestry vlastne odo mňa neustále chcú?" pýtam sa sám seba nahlas a mávnem rukou vo vzduchu. Pozorujem vzďaľujúci sa chrbát Jane a neodpustím si neslušné gesto v podobe prostredného prstu na mojej ruke. "Hlúpe ženské!" zavrčím a vyberiem sa k budove školy. V šatniach sa prezujem a vyberiem sa do triedy, kde sa následne usadím na svoje miesto. Nemám však ani v najmenšom v hlave pripravovať sa na hodinu, to nikdy nebolo moje. Na hodinách sa radšej venujem iným veciam, ako sú napríklad zbrane, ktoré by boli najvhodnejšie na použitie ochrany Jossie. Jej bezpečnosť je pre mňa prvoradá, ona si to však akosi ešte stále neuvedomuje. Dokonca sa zdá, že si myslí, že ja a jej sestra… "Pf.." odfrknem si.
"Nazdravie.." počujem zozadu. Pozriem sa na Joss a chvíľu mi trvá, než pochopím, o čo vlastne ide.
"To nebolo kýchnutie, ale ďakujem," musím sa usmiať, keď na ňu hľadím, no ona to už asi nevidí, pretože pred tvár si okamžite kladie učebnicu.
"Už som sa zľakla, že si niekde nachladol," počujem jej tichý hlas.
"Ach, to tak.."
"Ale nie si chorý.." pozrie sa na mňa ponad učebnicu.
"Nie, čo by som si počal s chorobou?"
"Možno by sa o teba moja sestra starala viac…" tak toto som naozaj nečakal. Vyprsknem: "A prečo by to preboha robila?"
"Hmm.." neodpovie a znova sa tvári, že usilovne študuje. Dráždi ma jej ignorantský postoj. Ako môže byť takáto?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama